V sobotu, 26. dubna, bylo na programu jarní části soutěže okresního přeboru dlouho očekávané lokální derby týmů sousedících obcí, tedy zápas mezi domácím MSK a hostujícím týmem TJ Dolní Habartice.
Počasí bylo slunečné, ideální pro hru s kopacím míčem.
Domácí nastoupili v černobílé kombinaci, hostující celek v zelenobílé.
Hned po úvodním hvizdu podnikli hostující nájezdníci rychlý výpad k domácí svatyni, kdy v nastalém zmatku okolo zařízení jen čirou náhodou nepadl úvodní gól. Zdálo se, jako by naši hoši stále zůstali hlavami v kabině a jen zmateně pobíhali po zeleném pažitu. Vytratila se kombinační schopnost, přehled na hřišti, tlak na míč. Prvních 10 minut bylo pro domácí fanoušky čirým utrpením. Příchozím fanoušků hostí se však začátek mače velmi pozdával a kvitovali hru svých borců.
Obraz hry se ale postupem času změnil, a bylo stále více nabíledni, kdo že je to doma, v aréně u Ploučnice pánem. Od 20. minuty převzali otěže zápasu do svých rukou hoši v černobílých dresech a povedenými kombinačními akcemi začali přehrávat hostující mužstvo. Těžiště zápasu se postupně přesunulo na polovinu soupeře, který hrozil pouze občasnými rušivými, přesto poněkud nebezpečnými protiútoky.
Domácí borci, mohutně podporovaní také fanklubem Tribuna Benar, se, za rytmu bubnů a skandování hesel a chorálů, dočkali skórování první branky v 28. minutě, kde se trefil povedenou střelou Tomáš Vojtěchovský. 1:0.
Po této brance domácí mužstvo ještě více začalo přitápět pod kotlem, a dočkalo se odměny v podobě vsítěné druhé branky, a to ve 38. minutě, kdy zavěsil domácí forvard „šinkanzen“ Pepa Hanzl. 2:0. A bylo veselo, tančilo se, smálo se, padaly i takové prognózy, že hostující tým odjede s debaklem…. No, nechvalme dne před večerem… toto přísloví ukázalo se v plné nahotě, když z poslední akce první půle, po propadu zadních řad domácích a krásné kombinační akci útočící vozby hostí padl i gól do domácí sítě. Po rozehnání ze středového puntíku, hlavní arbitr foukl do píšťalky a tím ukončil první poločas zajímavého bojovného utkání.
Zatímco se borci obou týmů občerstvovali v kabinách, kde zajisté naslouchali taktickým pokynům svých trenérů, z fanoušků, kterých se sešel velký počet, stali se na čas „frontoví bojovníci“ tvoříce zároveň dvě dlouhé fronty dožadující se občerstvení v podobě zlatavého moku, či slazených nápojů. U stánku s klobásami bylo rušno také, a uzeniny mizely z roštu jak pára nad hrncem.
Přestávka uběhla vskutku rychle, a na trávník znovu nastoupila v plné síle obě mužstva. Kdo očekával střelnici, mýlil se. Na domácí kopačky se lepila i smůla a z nadějných pozic nebyli naši hráči sto skórovati, to samé se ale naštěstí dělo i u domácí branky, a ani fotbalisté v zelenobílých dresech neměli zrovna svůj den. Několikrát se pokusil kapitán domácích, Radim Kolář přelstít brankáře soupeře pokusy o vsítění gólu přímo z rohového kopu, žel, bezúspěšně. Zápas se postupně dostal do fáze urputného boje o střed hřiště a hezkých fotbalových akcí bylo poskrovnu. Domácí příznivci trnuli až do závěrečného hvizdu, a oddechli si, že tento typický derby zápas nakonec dopadl tak, jak měl, výhrou domácích v poměru 2:1.
